Sbírka

Kambrium

Kambrium je první perioda prvohor (paleozoika). Jeho počátek je kladen před cca 542 mil. let, končí cca před 488 mil. let se začátkem Ordoviku. Je nejstarším obdobím, v jehož horninách byly nalezeny četné fosilizované mnohobuněčné organismy. Název poprvé použil anglický geolog A. Sedgwick roku 1833 dle latinského označení severního Walesu (Cambria) pro spodní část vrstev ležících diskordantně na proterozoiku. Původní rozsah vymezený Sedgwickem však zahrnoval i vrstvy později zařazené do Ordoviku. Dříve bylo Kambrium vymezeno na období před 570-500 mil. let. Spodní hranice je stanovena nástupem primitivních útesotvorných organismů (Archaeocyatha) a raných členovců (trilobiti). Pro tuto hranici je typické zvýšení obsahu izotopu C-13, které dle některých autorů svědčí o následcích dopadu mimozemského tělesa. Tohoto stáří je například horizont sopečného popela v Ománu, obsahujícízirkony, jejichž radiometrické stáří je 542 mil. let. Podobná data poskytly anomálie C-13 na Sibiři a v Namibii. Svrchní hranice je dána nástupem trilobitů rodu Jujuyaspis, jenž je vůdčí fosílii spodního Ordoviku. V roce 2002 stanovila Mezinárodní subkomise pro stratigrafii rozpětí kambria na 545-490 mil. let.

Ordovik

Ordovik je geologický útvar starších prvohor (paleozoikum) a je tedy také součástí eónu fanerozoika. Název zavedl C. Lapworth roku 1879 podle kmene Ordoviků (severní Wales) pro uloženiny tzv. druhé fauny, kterým v Čechách odpovídala Barrandova etapa D. Název sám byl však kodifikován až na 21. geologickém kongresu v Kodani roku 1960. 

Ve Velké Británii se dělí na 5 oddělení: arenig, llanvirn, llandeil, caradoc a ashgil. Pro vývoj ordoviku na ruské tabuli jsou používány: oeland, vir, naj. V severní Americe se ordovik dělí na canad, champlain, cincinat. V Čechách díky klasickému vývoji ordoviku v oblasti Barrandienu se používá následující členění: tremadok, který ve Velké Británii je řazen ještě do kambria, arenig, llanvirn, dobrotiv, beroun, králodvor, kosov. Podrobnější členění je založeno na graptolitové fauně.

Silur

Silur je prvohorní útvar v nadloží Ordoviku a v podloží Devonu. Byl vymezen v roce 1835 Sirem Roderickem Murchisonem jako sled mezi Kambriem a Devonským old redem. Toto vymezení bylo časem redukováno vydělením Ordoviku. Silur zaujímá časový úsek od 443 do 416 milionů let. Spodní hranice je provázena výraznými horotvornými pohyby (takonská fáze kaledonského vrásnění), přesto po většinu období trvala mořská transgrese. Hranice je vedena na bázi graptolitové zóny Glyptograptus persculptus nebo Akidograptus acuminatus (popř. A. ascensus), dochází na ní k výraznému vyhynutí mořských druhů (až 60%). Konec siluru je ve znamení mořské regrese v souvislosti s ardenskou fází kaledonského vrásnění, doprovázenou často vulkanickou činností. Tato hranice byla rozhodnutím 24. mezinárodního geologického kongresu v roce 1972 vymezena stratotypem na Klonku u Suchomast a je vedena pod bází graptolitové zóny Monograptus uniforms, která patří již devonu.

Devon

Devon je útvarem paleozoika v nadloží Siluru a v podloží Karbonu. Časově je vymezen hranicí 416 ± 2,8 mil. let až 359,2 ± 2,5 mil. let. Spodní hranice je vedena na bázi graptolitové zóny Monograptus uniformis a mezinárodním stratotypem je odkryv u Klonku u Suchomast (usnesením 24. mezinárodního geologického kongresu v Montrealu 1972). Svrchní hranice je totožná s horní hranicí goniatitové zóny Wocklumeria (usnesení 26. MGK v Paříži 1980). Klasickou oblastí je hrabství Devonshire v Anglii, odkud byl poprvé popsán Murchisonem a Sedgwickem (1939). Obecně se Devon dělí na tři oddělení - spodní, střední a svrchní. Pro bližší členění jsou klasickými oblastmi Rýnské břidličné pohoří a Barrandien. Ve starší literatuře je devon také nazýván Old Red podle červených a hnědých terrestrických sedimentů, známých z Velké Británie.

Karbon

Karbon je geologický útvar prvohor (paleozoikum) a jde tedy také o součást eónu fanerozoika. Počátek karbonského útvaru je kladen 354 milionů let (Ma) zpět do minulosti a jeho spodní hranice je vymezena nástupem druhu Siphonodella sulcata, což je drobný konodont (Conodonta). Stratotyp spodní hranice je v jižní Francii západně od Montpellier na kopci La Serre v Montagne Noire. Svrchní hranice je vymezena ve stratotypu u Aidaralašského potoka v Jižním Uralu v severním Kazachstánu – 50 km od města Aktjubinsk, kde je hranice vymezena také výskytem konodont. Konec Karbonu je kladen 298 milionů let (Ma) zpět. Dělení  Karbonu se stále vyvíjí, nicméně se obecně dělí na starší spodní Karbon a mladší svrchní Karbon, přičemž uvažovaná hranice je stále věcí diskuzí a dohadů. V mezinárodním stratigrafickém dělení se spodní Karbon nazývá mississip a svrchní Karbon je nazýván pennsylvan. V Evropě se používala a ještě používají obdobná pojmenování, spodní Karbon byl nazýván dinant (čti dyná) a svrchní Karbon byl nazýván silesian. Také stupně Karbonu jsou pojmenovány v jednotlivých oblastech různě. V České republice, střední a západní Evropě to jsou: tournai, visé, namur, westphalstephan (od nejstaršího). Ve východní Evropě to jsou: tournai, visé, serpuchov, baškir, moskov, kasimovgžel (od nejstaršího). V Severní Americe to jsou: kinderhook, osage, meramec, chester, morrow, atoka, des moines, missourivirgil.

Přestože má Karbon své nejvýznačnější stratotypy ve Francii, Kazachstánu a Spojených státech amerických, popsán byl prvně anglickými vědci Conybearem a Phillipsem v roce 1822 ve Velké Británii, kde také dostal jméno Carboniferous (obsahující uhlí) podle velkého množství černého uhlí, které bylo v karbonských horninách obsaženo, z latinského carbon (uhlí). Několik let dříve (1808) používá francouzský vědec Omalins D´Halloy označení "terrain houiller" /uhelný útvar/.